ŽIVOT JE JAKO CESTA VLAKEM
Život není ničím jiným, než cesta vlakem: skládající se z nastupování a vystupování, naplněný nehodami, příjemnými překvapeními a též hlubokým smutkem.
Narozením nasedáme do vlaku a střetáváme tam osoby, se kterými bychom si přáli zůstat po celou cestu: naše rodiče.
Bohužel pravda je jiná. Oni na nějaké stanici vystupují, zbavujíce nás svojí lásky, prázdné a nenahraditelné vazby k nim.
To ale nepřekáží tomu, aby nastoupili jiné osoby, které se pro nás stanou velmi důležitými.
Přicházejí naši sourozenci, přátelé a zázračné lásky Mezi osobami, které cestují tímto vlakem se najdou i tací, kteří se přišli jen svézt.
Tací, kteří při cestovaní vyvolávají jen smutek... A též tací, kteří chodí po vlaku a jsou připravení stále pomáhat nemohoucím.
Mnozí po vystoupení zanechávají stálou lásku... Jiní vystoupí tak nepozorovaně, že si ani neuvědomíme, že uvolnili místo.
Je zajímavé, že někteří cestující, které nejvíc milujeme, obsadili místa ve vagónech, která jsou nejdál od toho našeho.
Proto budeme muset přežít naši cestu bez nich. Samozřejmě nic nebrání tomu, aby jsme se během cesty rozhodli, - i když s těžkostmi - opustili náš vagón a vypravili se k nim... Ale bohužel už si nebudeme moct sednout vedle nich, protože toto místo už bude obsazené jinou osobou.
Nevadí, tato cesta vypadá právě takto: plná výzev, snů, fantazie, očekávaní a rozluček ...Ale nikdy návratů. A proto absolvujme naši cestu nejlépe, jak se dá.
Pokusme se navázat známost s každým cestujícím, hledajíce v každém z nich ty nejlepší vlastnosti.
Pamatujme, že v každém momentě cesty můžou koktat a my jim pravděpodobně budeme muset porozumět... Protože i nám se mnohokrát bude plést jazyk a najde se někdo, kdo nám bude rozumět.
Velké tajemství na konci spočívá v tom, že se nikdy nedozvíme na jaké stanici vystupujeme, ani kde vystupují naši společníci, a dokonce ani ten, kdo má místo po našem boku. Odloučit se od některých přátel, se kterými jsem cestoval bude bolestné.
Dovolit, aby moje děti zůstali samy, bude velmi smutné. Ale držím se naděje, že až přijdu na hlavní stanici, uvidím je přicházet s batohem, který neměli při nastupovaní. Myšlenka, že jsem se přičinil k tomu, aby se jejich batoh zvětšoval a stával se hodnotnějším, mě dělá šťastným.
Přátelé moji. Učiňte, aby náš pobyt v tomto vlaku byl pokojný a hodný úsilí.
Starejme se tak, aby, když přijde chvíle vystupovaní, na našem prázdném místě zůstala láska a milé vzpomínky pro ty, kteří pokračují v cestě.
Tobě, který jsi částí mého vlaku, přeji...Šťastnou cestu!!!
Kdybych to jen tušil...
Kdybych věděl, že je to naposledy, co Tě vidím spát, lépe bych Tě přikryl a prosil bych Boha, aby ochránil Tvou duši.
Kdybych věděl, že je to naposledy, co Tě vidím odcházet od našich dveří, objal bych Tě a políbil o mnoho více.
Kdybych věděl, že je to naposledy, co slyším Tvůj hlas, nahrál bych si každé Tvé slovo na video, abych ho mohl poslouchat každý den znova a znova
Řekl bych Ti: „Miluji Tě“ místo: „Ty víš, že tě miluji..“
Zítřek nemá nikdo z nás jistý, ať je starý nebo mladý.
Proto obejmi své drahé a řekni jim, jak Ti na nich záleží a záležet bude…
Najdi si čas říci jim, i když třeba „je mi to líto“, „promiň mi to“, „děkuji“ nebo „to je v pořádku“….. aby jednou nebylo pozdě…
Bylo mi přes čtyřicet, jsem roky rozvedená se synem v pubertě, bydlím v Praze a mám zaměstnání. Jsme zdraví a nemůžeme si na nic stěžovat. Ale....je mi hrozně - cítím se na dně, nevím co dál, co dělat, nejsem si vůbec jistá tím co jsem kdy udělala nebo měla udělat, cítím se sama - ejhle probouzí se ve mně sebelítost, jsem opuštěná od mé lásky - uff ještě potrefené ego - a nechce se mi nic. Nechce se mi vstát z postele, nechce se nasnídat, nechci se jít vysprchovat, nechci vlastně vůbec vylézt z postele, myslet, dívat se a dýchat.
