S - tumormarker

Před několika měsíci mi při vyšetření krve zjistili několikanásobně zvýšené tumormarkery !

Strašné - strašidelné slovo ! To co se začne honit v hlavě nemá se zdravým rozumem nic společného. Panika, strach, bolest to vše se střídá se sebelítostí, nenávistí a otázkami: proč já, co mám dělat, co mám zařídit, co jsem stihla, co jsem ještě chtěla stihnout...stihnu to ? Dokážu to bojovat ? Chci bojovat ? Co chci ? 

Chci se probudit ze sna a říci si - byl to jen ošklivý sen - život jde dál. Ale není to tak.  Nikdy bych neřekla, že jsem takový srab, že dokážu mít takový strach - nevím z čeho - z bolesti?  Nevím.

Někde jsem četla nebo slyšela, že člověku se po takové zprávě otevřou oči, přehodnotí priority. Přemýšlím nad čím se zamýšlím já:  Nejprve praktické záležitosti : Co bude s Kevinem a mojí mámou? Co bude se psem ? Jak vyřešit byt, konto aj. Nevím, nevím....

Dále sebelítost: tak už asi neuvidím moře, nestihnu to, nestihnu někomu říci, že ho mám ráda, nestihnu to dát dostatečně najevo....nebo se vůbec nepotkáme.

Doktoři. S kým mluvím, všichni se tváří vážně - příliš vážně - no tak to mám už sečtené....volám o termíny na vyšetření - nejbližší za několik týdnů, když řeknu číslo tumormarkeru - termín je v nejbližších dnech - potvrzuje se mi, že situace je  vážná a je zbytečné se domnívat, že jsem vztahovačná a přecitlivělá. 

Takže přátelé - chodí sem jen moji milí, které mám ráda - nezapomeňte, že pokud tu najednou nebudu, nemějte na mne smutné vzpomínky, vždyť jsme se tím životem většinou prochechtávali, tak jako já v Bodech zlomu vzpomínám na Rudu - kmotra od Kevina, vzpomeňte si co jsem prožívala s mojí bloudivou ledvinou :-))), jak jsem s Lucinkou dokázaly jako Šehrezáda několik dnů a nocí propovídat, prochechtat a proplakat - jak nám bylo fajn. A já věřím, že zase bude ! A kdyby neeee, tak jak říkám: taky se z toho neroztrhnu a rozhodně žádný patos, žádný krásný hluboký hlas pana Škorpila na pohřbu, žádný pohřeb - žádné drááááma. Když se kouknu zpět, dosud jsem měla prima život, krásné dětství, prima lásky a hlavně skvělé kamarády. Nehodlá a asi ani nestihnu za sebou zanechat nějaké velké statky, ani tyto stránky nejsou žádné dílo, je tu Kevin - ten se prevít v něčem povedl - a je tu smích, úsměv bezva vzpomínky. Nežila jsem jako matka Tereza, některé mé vzpomínky - pokud bych je vydala knižně ( opravdu se nechystám - nebojte se) by byly i docela pornografická literatura :-), ale ničeho nelituji, do těch h..... jsem někdy šlapala snad úmyslně.

Děkuji Mirkovi, že mi "dal" písničku Rozeznávám, myslím, že mne dost vystihla.

Děkuji století techniky a mé trpělivosti, že jsem našla po letech tu "mojí písničku" od R.Sandersona.

Děkuji, že jsem objevila geniálního Johna Lennona, kterého hudba se mne opravdu dotkla a provází mne životem.

Děkuji, že jste to dočetli až sem a víte jak to všechno myslím. 

https://www.youtube.com/watch?v=OL2FazadHoQ