První vzpomínka.
Jedna z prvních mých vzpomínek na dětství je na návštěvu u mé tety – sestry mého otce, kdy mi byly asi tři roky. Je ovšem docela možné, že si to až tak dalece nepamatuji, ale slyšela jsem tuto historku vyprávět několikrát moji matku a bratra. Rozhodně ovšem jsem schopna tvrdit, že si ji pamatuji – protože vzhledem k mému věku si více pamatuji co se mi stalo takřka v prenatálním čase než co se stalo včera.
K osobě mé tety musím poznamenat, že tato vzácná žena neměla nikdy děti a tak mne naprosto nekriticky milovala – bohužel svoji lásku mi dávala najevo tím nejotřesnějším způsobem pro každé dítě – neustále mne mačkala a chtěla se mazlit, což u mne vyvolávalo nechuť se k ní jakkoliv přiblížit.
Historku začnu slovy mé matky, které mi utkvěly v paměti:
Ona byla vždycky takový spratek ničeho si nevážící – nikdy jí nebylo nic svaté.
Návštěva u mé tety. Jako vždy teta natěšená něco upekla, celá rodina sedí u slavnostně prostřeného stolu. Všichni jedí čerstvě upečenou dobrotu. Jen já ne. Teta celá smutná ke mně:
„Jituško vezmi si také“
Já: „Nechci, já se štýdym“
Rodiče včetně mého staršího bratra „zatrnuli“
Teta: „nestyď se a vezmi si, pekla jsem to pro tebe“
Já: „Ne, já se štýdym“
A tak pořád dokola, teta přesvědčená, že se stydím, jen nejbližší rodina věděla, že říkám, že se štítím.
A tím to vlastně začalo, moje slovní projevy, které nejen mne přiváděly do divokých situací. Od té doby uteklo mnoho let, já se naučila pořádně mluvit a nešišlat a začala jsem mluvit, často na nevhodných místech, probudila se ve mně ironie a jak rodina tvrdila – stal se ze mne cynik.
Ironik a cynik – dokonalé mimikry mého života.
Druhá vzpomínka
Byla jsem už dostatečně velká, že jsem si mohla hrát před domem se stejně starými kamarádkami – takže nějaký předškolní věk, tipuji tak pět let. Nějaké zákazy nevzdalovat se od domu atd. jsme všechny braly pouze na vědomí, ale neřídily jsme se jimi. V tomto období jsme objevily cestu na nádraží – kde jsme fascinovaně sedávaly a pozorovaly lidi a vlaky. Až jsme jednou do nějakého vlaku naprosto suverénně nastoupily. Dodnes si pamatuji, že nás trochu zklamalo, že nemůžeme sedět vedle sebe a byly jsme rozděleny na volných sedadlech po celém vagonu. Čímž jsme ovšem zmátly naprosto průvodčího, který se domníval, že patříme k někomu z dospělých. A tak jsme jely a jely, po čase si spolu sesedly až jsme usoudily, že je čas vystoupit a prohlédnout si nové město. Byla skoro tma, takže nás hned na nádraží zastavila drážní policie. Naprosto udiveně, co jsme udělaly špatně jsme vysvětlily z jakého města jsme – ujely jsme asi 200 kilometrů. Ten večer pro nás přijel můj otec, naložil nás na zadní sedadlo, kde jsme unaveny po dlouhé cestě vlakem všechny tři usnuly. Další dny jsme s rodiči absolvovaly nějaké psychologické vyšetření a sezení na sociálce. Dodnes si pamatuji, že jsem naprosto nechápala, že na mne není celá rodina pyšná, jaká jsem cestovatelka. A to teprve vlastně všechno začalo……
Jestli já jsem náhodou nebyla týraná ... aneb čtenářka
Vzhledem k tomu, že jsem měla bratra skoro o deset let staršího – naše pouto bylo zvláštní – zatímco já ho bezmezně milovala a obdivovala jako mého velkého bratra – jemu jsem lezla neskutečně na nervy. Tudíž, když můj bratr byl v pubertě a já předškolní věk – dalo mu jistě hodně práce mne nějak zabavit nebo vyhnat z bytu, pokud si přivedl kamarády – později i kamarádky a já roztomile předpokládala, že se se mnou budou všichni bavit. Nakonec byl zaveden následující rituál: pokud bratra přišel někdo navštívit – samozřejmě v době, kdy rodiče nebyli doma – automaticky sama jsem šla do kuchyně si natočit půllitr vody se šťávou – takovou tu jahodovou s Ferdou mravencem – a odebrala se přes pokoj, kde jsem si vzala knížku bez řečí do komory, kde otec vyvolával fotky, byla bez oken, s policemi a židlí. Tam jsem trávila celý čas bratrovi návštěvy. Pouze jsem si mohla zaklepat, když jsem potřebovala vyčůrat. Pravděpodobně jsem tam občas protestovala, pak se však stalo, že bratr mi tam zhasnul světlo vypínačem, který byl na chodbě . Trávila jsem tam asi mnoho hodin, s knížkou a ve vlastním světě. Snad i proto jsem přečetla tolik knih za své dětství.
Mám ráda vtipy pana Pavla Kantorka
Protože je pátek – nastává pro mnohé volný víkend, ti „krátký – dlouhý týden“, co tento pracují prominou a užijí si pondělka - já po bouřlivé diskuzi v předešlém článku hledám odlehčené téma, abychom si nezvedali navzájem s někým tlak. Což ovšem – moji drazí oponenti - neznamená, že se zase k něčemu diskutabilnímu J nevrátím. Napadá mne vtip o tom Joudovi ( omluva všem tohoto jména – není to napadení), který přijde na inzerát, kde hledají VŠ se znalostí čtyř jazyků jim oznámit, že on to není, aby s ním nepočítali, a že vlastně ani něco takového by nedělal, protože to neumí.
Zpět k panu Kantorkovi.
Jsem narozena na podzim roku 1965 ( mladší generace jistě točí oči v sloup), tudíž nemohu tady předstírat, že jsem já začala vtipy Pavla Kantorka vystřihovat a lepit – byla to moje máma, která se často sháněla v mém dětském pokoji po lepidle a pak lepila vše do sešitu, nad kterým se s tátou smáli.
Bohužel než jsem se naučila číst, tyto vtipy z tehdejšího jediného humorného obrázkového časopisu vymizely. Sešit mámy ovšem zůstal. Jak jsem rozumu pobírala ( vy tam vzadu – nechte si ty poznámky, že neposbírala), stal se tento sešit velmi často lékem na chmurné chvíle i pro pobavení kamarádů.
Dodnes pokračuji ve sbírání jeho vtipů – dnes již nelepím jako moje máma – ale naskenuji z knížek a zkopíruji z internetu vše do složky v počítači. Složky: kočky a myši, duchové, lidé, vztahy, politika, jiná zvířata, dějepis, policie, děti, doktoři …. Jako v životě. Hahahááá. Na většinu životních situací, které nejen mne potkávají naleznu ten správný a trefný vtip. Jako teď, když je noc a já to večer asi přehnala s kávou a „čumákuju“ tady do tmy….. tmavé sídliště – jen pár oken svítí a: „ Byla ponurá noc a všude tma. Jen u blbejch se ještě svítilo“. Hraje mi tiše rádio a nelze vzpomenout unaveného rozhlasového komentátora, s rukou pod bradou a „ …..a pro ty, kteří ještě nepůjdou spát, což nepochopím, vysíláme taneční hudbu.“
Když mi bylo sedmnáct a kamarádka přivezla ze Západního Německa fixy na textil ( ano synku, tenkrát, když mi bylo sedmnáct bylo ještě to západní a východní Německo – takový pravěk to byl), namalovala jsem si na bílé tričko kočku držící v jedné tlapce myš a v druhé slánku – větší poprask jsem do té doby nezažila. Chvilka slávyJ . Jeho vtipy s kočkami považuji za geniální, letící bačkora na kočku sedící před televizí, z okna letící kočičí konzerva a otvírák na konzervy na dvůr, kde sedí udivená kočka a pes jí říká: „Tys to neslyšela? Oni tě třikrát volali k večeři“ , dvě unavené kočky ve tmě „ Ranní ptáče dál doskáče, ale pozdní kočka to unavené ptáče dočká“. Vtipy s moudry dospělých – matka k dětem: „ Tak už to, děti v přírodě chodí. Blbost odkvete a přijdou plody“, či otec před nemocnicí s rukou v sádře, kde na něj čeká manželka a tři rozdováděné děti: „ Nebohý děti. Budu je teď muset nějakou dobu kopat“, či otec k synkovi, který má po obličeji všude peersing : „víš, já to propichování ksichtu naprosto schvaluji. Aspoň je na první pohled vidět, kdo je ujetej“.
A plno dalších geniálních hlášek. Pravda je, že ne každému to může připadat vtipné – ani můj syn se nesmál, když přišel, že by si dal propíchnout ucho a já mu poslala na pc ten poslední vtip. Mně se ale líbí ! Když jsem přestala kouřit a přibrala jsem – taky jsem se mohla cítit potrefená u vtipu , kde lékař sděluje korpulentní dámě: „ Podle tabulek by jste při vaší váze měla měřit čtyři a půl metru.“ Ale smála jsem se – protože se směji ráda a neberu se vážně. Nemyslím si, že všichni jsou blázni jen já jsem letadlo – jen prostě mám ten úhel pohledu takový jaký mám. Nemyslím si, že by pan Kantorek u vtipu s mužem s rukou v sádře snad myslel, že by se měli děti kopat ( na druhé straně já cynik glosuji: koho to kdy nenapadloJ. Nebo, že by se měli ozvat ochranáři zvířat, že chudák kočička si přece tu konzervu neotevře ( taky mám psa a považuji se za milovníka zvířat). Směji se i vtipu, kde Jan Ámos Komenský opouští třídu, kde za ním nezbední žáci lezou po lavicích se slovy: „ Polibte mi prdel, (latinsky) : anus – (německy) arsch“ i kde malý klučina pozoruje otce v holičství při stříhání: „1592: Bystrý synek kadeřníka Mydláře často pozoroval tatínka při práci a přemýšlel, jak by se dala jeho činnost urychlit a zjednodušit.“ Tak a teď se mi sem podařilo zahrnout i současné dění, neb jsem zaslechla ve zprávách, že včera byla premiéra stejnojmenného muzikálu. Tím bych končila v citování vtipů pana Kantorka i když mi jich napadá ještě mnohem více. Chtěla jsem tím jenom říci, že mám ráda český humor, mám ráda vtipy pana Kantorka, jen mám pocit, že se poslední dobou nějak vytrácí. A to je škoda – pro nás všechny. Tak všem hezký víkend.
Biorytmy - noční a ranní
O těchto dvou biorytmech bylo již mnoho napsáno. Nehodlám je nijak zpochybňovat. Prostě jsem to přijmula jako fakt – jsem prostě sova.
Žijí- li spolu dvě sovy, ráno se nijak neobtěžují. Procházejí kolem sebe, maximálně se na sebe koutkem úst povzbudivě pousmějí. Nevedou u snídaně velké debaty, každý si sám rozdýchává to nedobrovolné ranní probuzení. Večery sovy tráví většinou spolu a vesele.
Žijí-li spolu dva skřivani, po ránu si vesele pobíhají, plánují celý den a postávají před pekařstvím dříve než je otevřeno. Večer spolu uléhají, v letních měsících ještě za světla.
Sova po půlnoci nezývne a nezývne, je společenská, veselá, plna energie. Budí se dopoledne většinou hlady. Pokud je sova vzbuzena nedobrovolně v ranních hodinách, není záhodno s ní dělat nějaké psychologické testy. Pohybuje se automaticky, odpovídá jednoslabičně a mozek „nahazuje“ většinou až po kávě či pohybu na čerstvém vzduchu. Zatímco skřivan se budí bez pomocí budíku i o volných dnech pro sovu v nesnesitelných hodinách, otevře oči a už je pln elánu. Radostně poskakuje a švitoří. Žije-li sova se skřivanem, pak skřivan se stává pro sovu často nesnesitelný, zvláště pak napadne- li ho luxovat pod postelí, kde sova dospává. Také veselé pohvizdování, by v přírodě skřivana stálo život.
Večery skřivan prožívá většinou již v útlumu, návštěvy ho často obtěžují, u televize pospává a okolo půl desáté večer upadá unaven do postele. V tuto hodinu sova ožívá, je plna nápadů, nejraději by začala přestavovat nábytek, či natřela dům. Skřivan si myslí, že sova je blázen. Sova nechápe, že právě teď se s ní nemá chuť skřivan smát.
V počátcích vztahu může skřivanovi přijít roztomilé, jak „ta sovička hezky spinká i po obědě“ a zrovna tak sově „ten skřivánek je ráno tak veselý a akční“ . Po letech může dojít k problému a sova může být nazvána línou a skřivan nespolečenským tvorem. Je to pak vše o velké toleranci, kterou jsme obdařeni my lidé.
.